Latinská Amerika sází na Obamu
Vztahy s USA jsou prioritou všech zemí světa, avšak o zemích LA regionu to platí dvojnásob. Není proto divu, že je na současné volby v USA soustředěná taková pozornost nejen všech politiků, politologů, ale i ekonomů, ekologů, enviromentalistů, atd. USA svým vlivem přímo i nepřímo již desetiletí spoluurčují tvář a charakter současného světa, tudíž to, kdo bude nejmocnějším člověkem této planety vlastně musí zajímat všechny lidi na této planetě. O všech volbách v USA se zvykne mluvit jako o výjimečných, přelomových, historických, ale o těchto to opravdu platí bezezbytku nejen proto, že USA jsou opět ve válce, se kterou si neumí rady, nebo proto, že jsou možná na počátku těžké finanční a potažmo ekonomické krize, ale hlavně proto, že poprvé v historii USA je nejenom kandidátem, ale má i reálnou šanci stát se prezidentem USA, tudíž nejmocnějším mužem planety, přímý potomek afrických otroků, kteří v některých státech USA ještě před cca 50 lety nemohli s bělochy používat ani veřejná zařízení. To samo již mluví o tom, že USA se vyvíjí a mění přímo před očima. Ale o demografickém vývoji v USA tento článek být nemá, i když několik vět na toto téma si nemůžu v kontextu sousedství USA se zeměmi LA regionu odpustit. Již od dob Monroevy doktríny (1823) považují USA slovy bývalého mexického velvyslance při OSN Aguilara Zinsera nejen Mexiko, ale celý LA region za svůj “zadní dvorek“ (pozn.: ve španělštině je proto hanlivější výraz “patio trasero“) a proto politické dění v tomto regionu vnímají extrémně citlivě (pozn.: často až hystericky) a nepokrytě se ho snaží ovlivňovat. Vždyť v šedesátých letech při pokusu SSSR o rozmístění svých raket na území cca 150 km od USA vzdálené Kuby, dokonce hrozily rozpoutáním třetí světové a v případě potřeby i nukleární války. To, o co se však USA již cca 180 let snaží, tudíž o ovlivňování vnitropolitického vývoje v LA zemích k obrazu svému (pozn.: například prostřednictvím interference CIA do vnitřních věcí těchto zemí formou například přímé finanční, ale i vojenské podpory proamerických hnutí a sil v těchto zemích, nebo přímými vojenskými intervencemi, nebo ekonomickým tlakem atd.), by se mohlo v příštích málo desetiletích podařit právě těmto USA často ponižovaným zemím a to díky nejsilnější „zbrani“ mezinárodní politiky, kterou není válka, ale metaforicky řečeno “láska“, tudíž natalita. Již nyní cca 30 % občanů USA uvádí za svůj první jazyk španělštinu, a díky své vyšší natalitě, ale samozřejmě i imigraci by to v průběhu několika desetiletí mohla být již většina obyvatel USA, která má kořeny v LA regionu. Již za pár let se proto může objevit kandidát na prezidenta USA pocházející například z Mexika nebo z Kuby. Vždyť koho by před padesáti lety napadlo, že by v čele USA mohl stanout černoch. Možná, že ještě dnešní čtyřicátníci se dočkají doby, kdy se USA stanou latinoamerickou zemí a to se všemi vnitropolitickými, zahraničněpolitickými, geostrategickými a kulturologickými důsledky, které z toho plynou.
I z výše uvedeného je jasné, že jakákoli vnitropolitická změna jak v USA, tak v Latinské Americe je oběma tábory (USA a LA zeměmi) vnímána velmi pozorně a všechny možnosti dalšího vývoje jsou podrobně analyzovány. Navíc není tajemstvím, že USA v posledním období svůj vliv v regionu ztrácejí, protože v důsledku tzv. studené války trpí tento region „antiamerickým syndromem“ stejně tak, jako východoevropský region tím antiruským. Obě supervelmoci si totiž v průběhu “studené války“ ve svých “zadních dvorcích“ často počínaly velmi bezohledně (pozn.: 1957 Maďarsko, 1968 ČSSR..., na druhé straně vojenské diktatury podporované USA v Chile, Argentině, Brazílii, Uruguaji...), takže současný levicový vývoj v zemích LA regionu (Argentina, Uruguay, Brazílie, Bolívie, Paraguay, Ekvádor, Venezuela, Nikaragua a stále ještě i Kuba, kde by se však dal očekávat v případě konání svobodných voleb odklon od levicové politiky bratrů Castrových...) je v podstatě stejně přirozený jako ten pravicový proamerický v zemích východní Evropy (pozn.: Polsko, ČR, Ukrajina, Gruzie, Maďarsko, pobaltské země...).
V levicových vládách zemí LA regionu, potažmo v jejich antiamerikanizmu jsou samozřejmě velké rozdíly a i vláda USA vědoma si svých chyb z minulosti přistupuje k tomuto “problému“ již velmi opatrně a selektivně. (Pozn.: Bylo to například vidět i případě okamžité výměny velvyslance USA v Argentině /J.D.Walsh-L.Gutieres/, poté co Walsh začal kritizovat dobré vztahy Kirchnerovy Argentiny s Castrovou Kubou.) Na druhou stranu Bushova administrativa byla a ještě stále je dostatečně zaměstnaná problémy na Blízkém východě a proto nechává vývoji v LA volnější průběh. Prozatím jí stačí, že Mexiko odolalo “hrozbě“ levicové vlády M.L.Obradora (pozn.: jen o pár hlasů) a že brazilský levicový prezident I.Lula da Silva se v zahraničněpolitických otázkách ukázal jako realista a s USA se snaží udržovat korektní vztahy. Co však USA nepokrytě znepokojuje je vývoj v Chávezově na ropu bohaté Venezuele a Morálesově na plyn bohaté Bolívii. S Chávézem, vyzbrojeným ruskými zbraněmi si již USA nepokrytě neví rady, avšak o zvrat ve vnitropolitickém vývoji Bolívie se ještě stále aktivně snaží. Za tímto účelem byl do Bolívie „převelen“ bývalý velvyslanec USA v Kosovu Philip Goldberg , který má již s rozdělováním zemí jisté zkušenosti a zdá se, že jeho snažení již nese první ovoce. Čtyři nejbohatší provincie (Santa Cruz, Pando,Tarija, Beni) již žádají nezávislost na Morálesově federální vládě. Mimochodem dne 12. září prezident Bolívie E.Moráles vyhostil z Bolívie P.Goldberga jeko personu „non grata“ za podněcování k rozdělení země.
Další prioritou USA v regionu je bezpochyby Kolumbie, kde tisíce amerických „poradců“ „radí“ Uribemu jak se vypořádat s levicovým gerilovým hnutím FARC, které však podporuje Chávez, ale zdá se, že i R.Correa. Uribe tak nedávno na radu svých poradců zkoušel bombardovat základny FARC na ekvádorském území, na což okamžitě reagoval nejen Rafael Correa (pozn.: v případě chudičkého Ekvádoru spíše jen symbolickým přesunem tří tisíc vojáků na hranice s Kolumbií), ale hlavně ruskými zbraněmi po zuby ozbrojený a navíc nevypočítatelný H.Chávez, který na hranice s Kolumbií okamžitě převelel cca 6.000 vojáků, včetně těžké vojenské techniky. H.Chávez kromě toho sponzoruje všechna levicová hnutí a politiky v zemích LA regionu (pozn.: stejně tak jako USA ty pravicové) a pomalu, ale jistě mění politickou mapu LA regionu k obrazu svému. Takže na budoucí administrativu USA čeká Bushovou administrativou opomíjený, ale přitom pro USA stále prioritní, avšak z geopolitického, ale i ekonomického hlediska emancipující se region.
Oba kandidáti na prezidenta USA se proto k otázce vztahů k zemím LA regionu již buď přímo, nebo nepřímo vyjádřili, nebo se vzhledem k geostrategické poloze a demografické mapě USA vyjádřit budou muset. Na druhou stranu všechny LA země pečlivě analyzují každé slovo obou kandidátů, které by se co i jen vzdáleně mohlo týkat jejich regionu. Zatím se zdá, že v LA regionu si lépe vede B.Obama, který v nedávném interview zalichotil prezidentu nejvýznamnější a největší země LA regionu Brazílie, když řekl: „Jeho (Lulu) mají v Brazílii rádi všichni, dokonce i byznysmeni." Rovněž ho, kromě jiného, označil za příklad pozitivního demokratického vývoje v Latinské Americe a za prezidenta, který je sice socialista, ale nemá nic společného s diktátorem. Lula na to opatrně reagoval slovy: „Obamovo vítězství by otevřelo nový politický prostor pro USA. Bylo by to ukázkou evoluce USA a jeho vítězství by se stalo velkou událostí posledních sta let.“ Nejen Brazílie je však natolik realistická, že ví, že ani vítězství Obamy nepovede automaticky ke změně strategie USA vůči zemím LA regionu. Lula přímo řekl, že: “USA by měly mít zcela novou vizi pro Latinskou Ameriku, která by však neměla být konspirativní. Nový prezident USA by měl být pozitivněji naladěn vůči tomuto regionu.“ Na druhou stranu právě Lula si na Bushovu administrativu stěžovat opravdu nemůže, protože Bush v roce 2002 po prvním setkání s Lulou poskytl tomuto levicovému odboráři významnou podporu, když řekl, že po setkání s ním cítil ohromnou úlevu nad jeho seriózností a odpovědností. Toto gesto mu Lula samozřejmě nikdy nezapoměl a proto se jako velký politik zcela jistě neotočí zády ani republikánskému kandidátovi Johnu McCainovi.
Co se týče Argentiny, tam by Cristina Kirchner byla nejraději, kdyby v nadcházejících volbách vyhrála Hillary Clinton, což by tyto ženy s podobným politickým osudem mohlo sbližovat, ale zcela jistě se ani B.Obama nebo J.McCain jejímu kouzlu bránit nebudou, zvláště pak proto, že s Argentinou je ve vzájemných vztazích co napravovat.(Pozn.: C.S.Menem byl neochvějný spojenec USA, zatímco bývalí „montoneros“ manželé Kirchnerovi nejenže zahraničně-politické kroky USA nepodporují, ale je i otevřeně kritizují. Navíc navázali více než standardní vztahy s Chávezovou Venezuelou i Castrovou Kubou.) Na druhou stranu Argentina si je vědomá, že nemá strategické zásoby nerostných surovin a ani 200 milionů obyvatel jako Brazílie, takže ani příliš neočekává, že by ve vztahu k USA došlo po nadcházejících volbách k výraznější změně. Jinými slovy je nyní pro USA nezajímavá, i když v případě, že by USA potřebovaly prostředníka k jednání s H.Chávezem nebo R.Castrem mohla by vzhledem ke svým nadstandartním vztahům k oběma za jistých okolností posloužit.
Co se týče vztahu USA k Chávezově Venezuele, v případě vítězství McCaina se neočekává změna. Na druhou stranu Obama může překvapit, protože několikrát na mítincích i v debatách zdůraznil, že se chce bavit se všemi, tudíž s přáteli i nepřáteli. Na adresu Cháveze poznamenal, že má despotické tendence, že ve svých rukách soustředil příliš velkou moc a že pertodolary používá na „dělání potíží“ USA, takže nepatří k lídrům, které obdivuje, ale v jisté prezidentské debatě ho doslova jmenoval mezi vůdci, se kterými by se přesto sešel, mimochodem společně s Castrem, nebo Ahmadinejadem. To, že by H.Chávez v Bílém domě raději viděl B.Obamu není potřeba zdůrazňovat.
Obecně lze konstatovat, že Obama má v zahraničně-politické oblasti víc společného se současnou politickou reprezentací většiny LA zemí, než jeho protivník McCain, zvláště pak v pohledu na probíhající konflikty. Na druhou stranu Obama je v ekonomických otázkách dle dosavadních vyjádření spíše pro zachování současného stavu, protože například snížení dovozních cel na zemědělské produkty by mohlo nepříznivě ovlivnit americké farmáře. Obama se dle svých dosavadních vyjádření nechystá nic udělat ani se stávající subvenční agrární politikou USA, která rovněž brání vstupu zemím jako je třeba Argentina, Brazílie nebo Uruguay na americké trhy, takže rozhodování se pro jednoho z kandidátů je v případě LA zemí velmi individuální a složité. Na druhou stranu se Obama prý obklopil lidmi, kteří dle jihoamerických politologů Jižní Americe více rozumí.
V případě vítězství McCaina zůstane Bushova adminitrativa v podstatě bezezměny, tudíž nelze předpokládat, že by se současná politika USA vůči LA regionu nějak výrazně měnila. Tzn., že prioritou by nejspíš zůstaly vztahy s Mexikem, zeměmi Střední Ameriky a karibské oblasti. Jak již bylo řečeno o země Jižní Ameriky snad kromě Bolívie Bushova administrativa nejevila příliš velký zájem. J.McCain se však snaží kontrovat v ekonomické oblasti, když například slíbil, že sníží cla na dovoz etanolu na bionaftu, o což Brazílie jako významný producent etanolu usiluje.
Ať již vyhraje Obama nebo McCain, jedno mají LA země ve vztahu k USA společné. Chtějí mít s USA dobré, vyvážené a rovnocenné vztahy, založené na partnerství a ne podřízenosti a politicko-ekonomické závislosti. Dnešní LA země jsou již i díky vysokým cenám surovin mnohem ekonomicky emancipovanější, tzn. na USA ekonomicky nezávislejší, než tomu bylo například před půlstoletím, takže nehodlají politické, ale ani ekonomické diktáty USA (pozn.: ALCA), popřípadě i EU (tzv. Asociační dohoda s EU) bezpodmínečně akceptovat. Navíc z posledních ekonomických krizí se jak Brazílie, Argentina, tak i Uruguay dostaly bez přímé pomoci USA a co je ještě zajímavější současná ekonomická a finanční krize USA nemá na LA země příliš velký efekt, protože nejvýznamnějším ekonomickým partnerem se pro na suroviny bohaté a na zemědělskou produkci orientované LA země stává "nenasytná" Čína. (Pozn.: Mimochodem LA země jako Argentina nebo Brazílie mají s Čínou na rozdíl od USA nebo EU velice aktivní saldo obchodní bilance). I politicky se tyto tzv. významné země jižní polokoule (pozn.: Čína, Indie, JAR, Argentina, Brazílie nebo Venezuela) snaží svoji spolupráci stále více koordinovat, čímž se z nich stává reálná politicko-ekonomická síla, která by v budoucnu mohla sehrát i významnější roli na mezinárodně-politické scéně, kde nyní stále hrají prozatím prim USA, Rusko, popřípadě v menší míře již i EU. Jistou jednotu těchto zemí bylo možné pozorovat již v postoji k reformě OSN, nebo k válce v Iráku a Afghánistánu, nebo nedávno například i k otázce nezávislosti Kosova, se kterou tyto země rovněž unisono nesouhlasí.