Loméské úmluvy včera, dnes a zítra
Když byla na francouzské naléhání smlouva o EHS rozšířena o čtvrtou část, chtěla tím Francie především řešit svůj vztah ke svým koloniím. Tato část se týkala bezcelního dovozu z těchto zemí do zemí EHS, a naopak vývozu ze zemí Společenství do těchto zemí, který měl být založen na principu tzv. obrácených preferencí. Francie rovněž přesvědčila své partnery o tom, aby Společenství těmto přidruženým zemím pomáhalo, a proto byl zřízen Evropský rozvojový fond s rozpočtem ve výši 581,25 milionu USD pro nejbližších pět let. Francouzské kolonie postupně získávaly nezávislost a původní ujednání bylo proto na další období obnoveno v podobě postupně prodlužované Yaoundské úmluvy a v roce 1975 po vstupu Velké Británie bylo nahrazeno Loméskou úmluvou1).
K zemím přidruženým v rámci Yaoundské úmluvy se po vstupu Velké Británie připojily i země Commonwealthu v Africe, karibské oblasti a Tichomoří. K úmluvě se připojila i většina zbylých afrických zemí jižně od Sahary spolu s Haiti a Dominikánskou republikou, takže celkový počet zemí AKP (skupina rozvojových afrických, karibských a pacifických zemí) vzrostl na současných 71. Čtvrtá část Smlouvy o EHS byla původně určena k vyřešení preferenčního přístupu zboží z přibližně dvanácti francouzských kolonií do zemí Společenství, ale postupem času se vyvinula ve složitou strukturu obchodní a finanční pomoci pro téměř celou Afriku a řadu převážně ostrovních států v karibské a tichomořské oblasti. Hlavním úkolem Loméské konvence bylo vybudování nových vztahů mezi bývalými koloniemi a jejich metropolemi. První Loméská konvence (1975–1980) byla také reakcí na výzvu méně rozvinutých zemí tzv. Skupiny 77 s názvem Nový ekonomický pořádek, která vznikla počátkem 70. let a jejímž cílem bylo nastartovat ekonomický růst v těchto zemích. Lomé II (1980–1985) a Lomé III (1985–1990) se pokoušely čelit chybám z Lomé I, ale ani Loméské konvence, ani další bilaterální a multilaterální mechanismy nebyly s to zastavit ekonomický propad v zemích AKP.
Při rozhovorech o Loméské konvenci IV (1990–2000) již partnerské strany nebyly ochotny snášet každých kolik let zdlouhavou a složitou proceduru obnovování této smlouvy a statické nepružné vztahy. Dohodly se proto na desetileté smlouvě s prolongací po pěti letech a na úpravě politiky podpory a pomoci. Do poloviny 90. let sice některé evropské země dávaly najevo svou nespokojenost s Loméskými úmluvami, ale dohoda podepsaná na Mauritiu v listopadu 1995 prodloužila platnost některých obchodních privilegií a pomoc ve formě darů státům AKP až do roku 2000, kdy měla Loméská konvence IV vypršet. Nicméně to, co v 70. letech vypadalo jako začátek partnerství, skončilo ve IV. Loméské konvenci jako pouhá pomoc ve formě darů. V roce 1995 se Francie snažila ujistit členské země AKP, že finanční pomoc bude pokračovat ve stejné míře, ale přání Francie narazilo na odpor ostatních členů EU, zvláště pak na odpor Velké Británie a Německa, které prosazovaly redukci pomoci. Evropská unie již zredukovala pomoc a výhody patnácti zemím AKP, mezi nimiž byly Nigérie, Zaire a Súdán, jejichž vlády byly považovány za nespolupracující. Ale pro ostatní země AKP byla ke konci roku 1995 finanční pomoc přislíbena v neztenčené míře, tj. na úrovni předchozích let včetně obchodních výhod, a tudíž se naděje ze 70. let o obchodním partnerství značně lišily od formy „spolupráce“ v letech devadesátých. Zdá se však, že ani výhodná „spolupráce“ zemím AKP příliš nepomohla nastartovat vlastní hospodářství, a dokonce způsobila ještě hlubší propad. Zadlužení těchto zemí se v 80. a 90. letech zdvojnásobilo a více než polovina zemí AKP se ocitla v strukturálním záchranném programu Mezinárodního měnového fondu. Na druhou stranu se dá říci, že bez pomoci Evropské unie by situace v mnoha zemích AKP mohla být ještě horší. Loméské dohody vytvořily také asymetrické vztahy v oblasti přístupu zboží ze zemí AKP na trhy EU. Vývoz dvou třetin těchto zemí je ve formě surovin (ne nafty), ale absorpce trhu EU se pro tento druh komodit za posledních dvacet let výrazně snížila. Výhodnější podmínky pro tyto země v přístupu na evropské trhy nezvýšily ani poptávku po těchto komoditách v EU, ani konkurenceschopnost vůči státům, které nejsou členy AKP. Ještě v době platnosti první Loméské konvence byl přijat tzv. Stabilizační systém příjmů z exportu zemědělských produktů (Stabex), který se pokoušel řešit chronicky nestabilní export ze zemí převážně závislých na vývozu jedné komodity. V podstatě to znamenalo, že země závislé na vývozu komodit, jako jsou čaj, kakao, káva nebo bavlna, měly v případě značného propadu svého exportu nárok na čerpání finanční pomoci. Podobné schéma bylo použito při vzniku Stabilizačního systému příjmu z exportu minerálů (Sysmin), jehož pomoc se však vztahovala na vývoz minerálů. Nepřekvapuje proto, že v době prudkého propadu cen surovin v 80. letech tak vznikl nárok na čerpání pomoci většině zemí AKP. Později se už tyto země AKP staraly spíše o rozšíření seznamu komodit, který by pokrývaly fondy Stabex a Sysmin, než o restrukturalizaci, jež by vedla ke zvýšení jejich konkurence schopnosti na světových trzích. I přes pozdější modernizaci těchto fondů však Loméská konvence zjevně v restrukturalizaci ekonomik zemí AKP neuspěla. Jedním z hlavních důvodů tohoto nezdaru je i to, že uskutečnění těchto reforem je závislé na schopnosti a upřímnosti vlád zemí AKP využít nabízenou pomoc k rozvoji země, a ne ke zbrojení, vedení válek a obohacování. V průběhu let se také změnila i struktura vztahů EU – AKP, kdy poměr mezi relativně malou skupinou zemí EU a stále se zvětšující skupinou zemí AKP značně snížil možnost konsenzu a společné strategie, zvláště mezi samotnými členy AKP. Přispěl k tomu i malý, špatně obsazený a nekompetentní sekretariát AKP, který v podstatě neměl žádnou strategii a politickou vizi, což značně komplikovalo jednání s Evropskou unií. Zatímco na straně Evropské unie většinou Francie při jednáních naráží na protesty Velké Británie a Německa, země AKP jsou rozděleny nejen na základě geografickém (africké země proti karibským), ale i na základě lingvistickém (země frankofonní proti zemím anglofonním). Od roku 1989 silné a vlivné evropské státy také značně redefinovaly své zájmy a zaměřily se na řešení vlastních problémů a na proces rozšiřování o země střední a východní Evropy. Už jenom Francie nostalgicky lpí na vztazích s africkými frankofonními zeměmi. Pro léta příští spolupráce se budou muset přijmout opatření, která povedou k nápravě asymetrických vztahů mezi zeměmi bohatými a chudými a k ustavení spolupráce na základě vzájemné výhodnosti. Již při rozhovorech o nové Loméské úmluvě v roce 1998 Evropská komise mimo jiné upozornila na to, že rozvojová pomoc ve formě darů a nereciproční přístup na trhy jen prohloubily závislost zemí AKP bez vytvoření konkurenceschopného průmyslu v těchto zemích. Evropská unie se proto v budoucnu chce zaměřit na pomoc ve vytváření mezinárodních standardů obchodování a přizpůsobení struktury tamních ekonomik tak, aby stimulovala rozvoj obchodu s EU. To si mimo jiné vyžádá i vytvoření regionálních zón volného obchodu mezi zeměmi AKP. Evropská komise dále doporučila zemím AKP, aby se nebály přijmout pravidla Světové obchodní organizace (WTO) a vstoupit do ní. Nová smlouva o partnerství mezi Evropskou unií a AKP byla podepsána 23. června 2000 v Cotonou, stát Benin. Byla uzavřena na dvacet let s účinností od 1. března 2000. Dohoda musí být ratifikována jak státy AKP, tak i členy EU během dvou let a v platnost vstoupí k prvnímu dni druhého měsíce poté, co ji ratifikují alespoň dvě třetiny států AKP a dvě třetiny států EU. Změny, jež smlouva přinesla, nejsou nakonec tak radikální, jak se při započetí negociací mohlo zdát. Státům AKP se i tentokrát podařilo zmírnit postoje Evropské unie, a navíc při vyjednávání o této dohodě státy AKP prokázaly obrovskou solidaritu, když během negociací, navzdory drobným neshodám a příležitostnému napětí, dokázaly hájit společnou pozici. Čl. 8, odst. 4 nové dohody stanovuje, že politický dialog má navíc zahrnovat i otázky obchodu se zbraněmi, nadměrných výdajů na zbrojení, drog, organizovaného zločinu a etnické, náboženské a rasové diskriminace. Odst. 5 nezapomíná ani na nutnost společného postupu při ochraně míru, prevenci a řešení násilných konfliktů. Strany se nakonec shodly i na principech spolupráce v oblasti migrace na základě bilaterálních dohod, uzavřených s každou zemí AKP zvlášť. Za úspěch, jehož Evropská unie dosáhla, lze považovat dohodu o novém obchodním režimu mezi EU a AKP. Podstata spočívá v uzavírání nových recipročních – s pravidly WTO kompatibilních – dohod mezi Unií a zeměmi AKP. Jedná se o vytváření tzv. dohod o hospodářském partnerství (EPA – Economic Partnership Agreement). Ústupkem ze strany EU však bylo zachování tří komoditních protokolů, které mnoho států AKP považuje za nejdůležitější. Za další pozitivní změnu považuji zrušení fondů STABEX a SYSMIN, které poskytovaly finanční kompenzace při propadech příjmů z exportu. Již Lomé IV přinesla změnu v tom, že prostředky byly spíše než na kompenzaci příjmů věnovány přímo na podporu strukturálních reforem v oblasti těžebního průmyslu a zemědělství. Bohužel, jak se postupem času ukázalo, měla tato pomoc často negativní dopad, zvláště pak tam, kde byly tyto prostředky používány na sanaci neefektivních a neproduktivních podniků, čímž zpomalovaly průběh strukturálních reforem. Podle nové dohody bude v budoucnu poskytována pomoc jen v případech krátkodobých fluktuací příjmů z exportu všech produktů při současném zhoršování veřejných financí. Cílem podpory je zajistit pokračování makroekonomických a dílčích reforem v případě poklesu příjmů státních rozpočtů. K pozitivní změně došlo i v oblasti poskytování podpory, která se bude přidělovat na základě hodnocení potřeb a výkonu jednotlivých zemí AKP. Tento výkon bude posuzován objektivně a transparentně, na základě pokroku dosaženého při implementaci institucionálních a strukturálních reforem a podle efektivnosti využívání poskytnutých prostředků. Nové dohody bezpochyby narovnávají asymetrické vztahy mezi zeměmi EU a AKP a bude zajímavé sledovat, zda se tyto vztahy opět postupem času nezdeformují.
1) Loméská úmluva je pojmenována po hlavním městě Toga, kde byla 1. Loméská úmluva podepsána. Byla to smlouva o obchodu a pomoci mezi zeměmi EU a skupinou rozvojových afrických, karibských a pacifických zemí (AKP).